Kostel Panny Marie Božské prozřetelnosti
(Nerudova ulice)
1703 - 1707, provedení stavby s dílčími změnami proti staršímu projektu; stavebník Jan Mario Hložek, probošt koleje theatinů na Malé Straně
V rámci duchovního kvasu 16. století nedošlo pouze ke vzniku jezuitského řádu, ale také dalších obdobných, byť daleko méně rozšířených církevních řádů. Jedním z nich byli i theatini (Kajetáni), kteří svůj jediný řádový dům v Českých zemích získali na Malé straně pod Pražským hradem už roku 1672. Od počátku usilovali o vybudování odpovídajícího kostela, pro jehož výstavbu postupně vykupovali domy při frekventované ostruhové (dnešní Nerudově) ulici.
Už roku 1679 vytvořil pro theatinský kostel v Praze projekt řádový bratr, geniální matematik a také významný architekt působící v severoitalském Turínu, Guarino Guarini. Když se však roku 1691 s výstavbou kostela skutečně začalo, byl použit projekt jiný, pravděpodobně vypracovaný J. B. Matheyem. Jeho dispozice vychází, podobně jako v případě kostela svatého Františka Serafinského, ze tvaru kříže, v tomto případě ovšem nikoliv zdvojeného patriaršího, ale řeckého rovnoramenného.
Stavba kostela byla ovšem po několika letech z neznámého důvodu zastavena. Obnovení práce bylo připravováno roku 1703, ovšem došlo k němu zřejmě až po roce 1711. Hotový kostel byl vysvěcen roku 1717.
Patrně už roku 1703 upravil starší projekt J. B. Santini. Jestliže průčelí a vnějšího pláště budovy se jeho úprava téměř nedotkla, změněn byl pouze formát a orámování oken a dále podoba hlavního portálu, pak zásahy v interiéru byly značné. Vložením zkosených koutových úseků do ramen příčné lodi Santini ještě posílil centralitu stavby. Tímto řešením, stejně jako provedením kleneb, theatinský kostel výrazně připomene jinou Santiniho realizaci - mimořádně krásný venkovský kostel ve Zvoli na panství žďárského cisterciáckého kláštera.
Charakteristické jsou ovšem i další použité architektonické prvky, například plastické orámování klenebních polí, na řadě míst expresivně zakončené ostrou špicí. Obdobně expresivně jsou nad polygonálně ukončenými rameny utvářeny i klenební pasy. Velmi novátorské je ovšem i architektonické orámování čtveřice otvorů směřujících do kaplí a oratoří z příčné lodi. Téměř jako architektonický žert pak působí od okny „poklesávající“ horní část profilu hlavní římsy. Velmi expresivně nakonec působí i dvojice zcela originálních, kýlovitě do prostoru vybíhajících útvarů, zaplňujících mohutné protilehlé oblouky v bocích presbytáře.
Posledním Santiniho dílem je i charakteristické samonosné šnekové schodiště, v tomto případě navíc zakončené drobnou lucernou, které kostel přes sakristii spojovalo s citelně výše v hradčanském svahu umístěnou budovou theatinského řádového domu.
Architektonicky mimořádný prostor theatinského kostela doplňuje také cenná barokní sochařská a z části i malířská výzdoba.
